Vysvětlení principu značkovacích jazyků, nebo také takzvaně \uv{makrup jazyků}, můžeme najít například v RFC 7764\footnote{Jako \textit{RFC} se označují standardy vydané organizací IETF (Internet Engineering Task Force).}, tedy že v počítačových systémech jsou kontextuální data ukládána a zpracována několika technikami. Informaci lze kódovat jako čistý text bez speciálních formátovacích znaků. Tento přístup je jednoduchý pro implementaci i použití, ovšem neumožňuje složitější formátování textu.
Kódovat lze můžeme i do binárních dat určených ke zpracování a interpretaci specializovaným programem. Zřejmou nevýhodou je to, že zdroj není čitelný bez programu určeného pro jeho interpretaci.
Markup jazyky se snaží o spojení toho nejlepšího z obou světů, tedy o obsah čitelný v čistém textu s možností formátování. To je dosaženo tím, že běžným znakům jsou přiděleny speciální významy nedefinované původní znakovou sadou. Uživatel je schopen tyto znaky psát jako čistý text a vyjádřit tím speciální význam. Například v rámci jazyka Markdown se znak \texttt{\#} změní z běžného křížku na definování nadpisu první úrovně, nebo také kombinace znaků \texttt{<p>} značí začátek odstavce v HTML. \cite{rfc7764}
Ke dnešnímu dni vnikl nespočet značkovacích jazyků. Nejpoužívanějším z nich jednoznačně HTML, ovšem tato práce se věnuje těm nejpoužívanějším jazykům, které mají uživateli usnadnit psaní a sázení obsahu. Uživatel tedy nemusí nutně řešit typografii a formátování obsahu při jeho psaní, tedy o věci, o které se později stará generátor pomocí šablon. U HTML je tomu naopak, kdy uživatel řeší samotný obsah i formátování v jednu chvíli skrze různé druhy formátovacích tagů. O vyplňování obsahu do HTML se v případě staticky generovaných webů stará právě samotný generátor.
Vybrané jazyky jsou zároveň cílené na čitelnost samotného zdrojového obsahu v čistém textu bez nutnosti jeho interpretace speciálním prostředím či zpracováním do jiného formátu, například do PDF, DjVu, PostScript apod. Například podtržení textu je v nějakém pseudo-jazyce reprezentováno opravdovým podtržením pomocí spojovníků, nikoliv obalením nadpisu ve speciální deklaraci, jako je tomu například u HTML. Podtržení je poté pro čtenáře mnohem jasnější, jelikož nemusí přemýšlet, co v případě HTML daný tag vůbec způsobuje, ale podtržený vyplývá z kontextu.
Seznam nejoblíbenějších jazyků je sestaven podle aktuálních statistik ze serveru Slant, který se věnuje obecnému určení oblíbenosti na základě hodnocení ze strany uživatelů. \cite{slant}
Hlavním z cílů syntaxe jazyka je vytvářet co možná nejčitelnější obsah v syrové podobě. Dokument psaný v Markdownu by měl být publikovatelný sám o sobě jako čistý text bez dalších úprav a zpracování. Jazyk byl ovlivněn několika již existujícími specifikacemi jiných jazyků, ovšem největším zdrojem inspirace pro jeho vznik jsou čisté emailové korespondence. \cite{daringfireball}
První specifikaci Gruber vydal společně s referenční implementací v jazyce Perl, která slouží pro konverzi Markdownu do HTML. Program také nese stejný název \uv{Markdown}, ovšem mluvíme-li o \uv{Markdownu}, máme nejčastěji na mysli samotnou syntaxi. Ta je dnes již implementována v mnoha různých jazycích a programech. Gruberova specifikace ovšem není formální standard, kvůli čemuž vznikl veliký počet alternativních a více čí méně pozměněných implementací, které nemusí být navzájem kompatibilní. Nejčastějšími z nich jsou například Github Markdown, CommonMark, R Markdown a mnoho dalších. \cite{commonmark}
Jevyužívanější formální specifikací je právě CommonMark, který slouží jako pevný základ většiny rozšíření. \cite{github_formal_markdown_spec}.
Tento jazyk se již vzdaluje od původního konceptu čitelnosti zdroje, ovšem ve statických generátorech ho lze stále efektivně využít a jeho části se velmi často objevují jako rozšíření dříve zmíněných jazyků. Jedním z hlavních rozšíření jsou zápisy matematických rovnic, které z \TeX{}u vychází.\todo{Rozšířit o popis TeXu a matiky.}
Většina uživatelů se setkala spíše s jazykem \LaTeX, tedy s nadstavbou původního \TeX{}u, která má uživateli zjednodušit práci svými makry a rozšířeními. Realita je ovšem taková, že \LaTeX{} dělá celou práci složitější, jak popisuje doktor Olšák:
Představte si, že si nějaký uživatel přečte \LaTeX{}ovou příručku a nabyde dojmu, že mu bude stačit rozumět problematice sazby na úrovni této příručky. Pak se jednou překlepne třeba při sestavování tabulky a na terminálu na něj \TeX{} křičí: {\tt Extra alignment tab has been changed to "\verb|\cr|".} Uživatel začne znovu listovat ve své příručce a zjistí, že tam o~žádném "\verb|\cr|" není jediná zmínka. Má pak tři možnosti: (1)~Zmáčkne Enter a podobně se zachová i u~dalších chyb. Pomyslí si, že ten \LaTeX{} je něco tajemného a mystického. (2)~Propadne zoufalství a jde od toho. Dojde k~závěru, ľe je lepší zůstat u~Wordu. Vždyť stačí vzít tabulku v~Excelu a jednoduše ji přemístit do Wordu a jaképak smolení se s~nějakým podezřelým "\verb|\cr|". (3)~Pořídí si \TeX{}book a po intenzivním studiu nakonec řekne: \uv{aha}. V~tuto chvíli ale už nepotřebuje, aby mu \LaTeX{} zakrýval složitost \TeX{}u.
